Když se zeptáte jakékoliv ženy, která z civilizačních chorob je jejím největším strašákem, vyjmenují vám jich celou řadu, avšak na tu, jenž je opravdu sužuje si nevzpomene ani jediná. A proč, neboť celulitida je stále považována za přirozený proces stárnutí, k němuž se dříve nebo později dopracuje 80 – 90% žen. V rámci mezinárodní zdravotnické organizace je však lipohypertrofie za civilizační chorobu považována, neboť první zmínky o vznikající pomerančové kůži pocházejí až s roku 1920. V té době však nebyla považována za poruchu podkožní tkáně způsobené hromaděním tukových tkání, nýbrž za již zmíněný proces stárnutí, patrný zejména u obéznějších žen. Do širšího povědomí a zájmu medií se celulitida dostala až po roce 1960, kdy začala být považována za vážný estetický problém. V rámci výzkumu se poté přišlo na souvislosti pokročilé celulitidou s některými onemocněními.
I když se s ní setkáváme zejména u žen, příležitostně může být viditelná i u mužů. U nich je zpravidla spojena s Klinefelterovým syndromem, hypogonadismou či rakovinou prostaty. Zatímco první dvě onemocnění mají společného jmenovatele v nízké hladině testosteronu, v léčbě rakoviny prostaty je často využívaná estrogenová terapie. To ukázalo na jednoho s podstatných viníků vzniku celulitidy, hormony. Estrogen má vliv na změnu podkožního vaziva, které má tendenci tvořit kapsy, do nichž se mohou shromažďovat tukové buňky. Tedy jakékoliv zvýšení tohoto hormonu v krvi může vést k prvním příznakům. Moderní doba k tomu však bohužel přímo vybízí, životní prostředí je hormonálně kontaminováno, což se naprosto nenápadně projevuje nejen celulitidou, ale i snižováním mužské plodnosti. Pomyslným spouštěčem však může být i hormonální antikoncepce a těhotenství, čímž se syndrom pomerančové kůže stává problémem čím dál mladších dívek.
Avšak bylo by bláhové veškerou vinu svalit pouze na estrogen, je jen jednou částí složité rovnice. Typický obraz dolíčkovité a hrbolaté kůže objevující se převážně na bokách, stehnech a hýždích je výsledkem degenerativních změn kůže a podkožního vaziva. V tomto procesu sehrává svoji úlohu zase nedostatečná funkce lymfatického systému. Ten poté nedokáže s těchto problémových partii v dostatečné míře odvádět odpadní látky, což mohou být toxiny, tekutiny, ale i tukové kapénky. Organismus na tuto situaci reaguje uzavíráním těchto látek do tukových buněk. To se časem začne projevovat změnou jejich metabolismu, což se projeví zbytněním a tuhnutím pojivové tkáně. Lymfatický systém na rozdíl od krevního neoplývá vlastní pumpou a proto je nezbytně nutné jeho činnost podporovat adekvátním pohybem.
Tím se dostáváme k rizikovým faktorům, jenž v mnohém kopírují naše špatné návyky. Nevyvážená strava a nedostatek tekutin se nemalou měrou podepisují na ochabování vazivové tkáně a zároveň dodávají do organismu příliš tuku a zanáší ho toxiny. Nemalou měrou je celulitida ovlivněna i sedavým způsobem života. Nejprve trávíme celý den v kanceláři za stolem a sotva dorazíme domů, zasedneme k televizi. Nedostatek pohybu se projeví zhoršenou cirkulací mízy, čímž si cíleně ukládáme toxiny. Krom faktorů, jenž ovlivnit můžeme existuje i vliv dalších hormonů. Tedy spíše řečeno, špatná funkce orgánu, jenž je produkuje. Zhoršená činnost jater a štítné žlázy se totiž projeví v metabolismu tuků, které se poté ve větší míře mohou ukládat v rizikových partiích.
Celulitida sama o sobě sice nepředstavuje žádné nebezpečí, avšak to rozhodně neznamená, že by se s ní měl člověk smířit. Změnou životního stylu se s ní dá poměrně účinně bojovat a udržet si nejen krásu pokožky. Bez každodenní péče má totiž tendenci se zhoršovat a v pokročilém čtvrtém stadiu u lidí s genetickými predispozicemi ovlivňuje prokrvování dolních končetin. To může posléze napomoci tvorbě otoků a křečových žil.